Prolog.

Mne vášně nevábí. V jich zápas ustavičný, jejž vedou s člověkem, svůj klidně stápím zrak a klidně poslouchám jich řev a lomoz ryčný, z bojiště širého jenž stoupá do oblak.

Mne vír ten nezmate, mne ryk ten neohluší, nanejvýš zármutek jen vyvolá v mé duši. Ne, že bych neviděl jich půvaby a vnady: zřím dobře jejich lesk a barev jejich třpyt,

jich cítím teplý dech, znám úsměv jejich mladý, jak slunce hřející a jasný nad blankyt; znám však též jejich krev, jich vředy, jejich špínu, a slyším nářek těch, kdož leží v jejich klínu.

Jsou krásným pohořím, však samá strž a srázy, jsou slují z křišťálu, v níž víří plameny, jsou řekou nádhernou, jež vybočila z hrází a trhá, ničí, rve vše svými rameny.

O, kolik obětí už pohltily asi, co lidských životů, co pokroku, co krásy! Jest mi jak poutníku, jenž v dálné, cizí zemi se pracně vydrápal až k sopky krateru,

a v mocném úžasu, jenž zachvěl illusemi, na černou, kouřící tu hledí příšeru, na strmé výběžky, jež sáhají až k nebi, ve propast závratnou, jež pod ním, hle, se šklebí.

A co mu pod nohou to hřmí jak dálná bouře a z bezdna plápolá to žehem krvavým, co z jícnu k obloze se valí spousty kouře: ve hluku, zápachu, zahalen v dusný dým,

on sobě vzpomene na tichou, rodnou vísku a náhle zdá se mu, že domovu je v blízku! – Ó, já miluji klid! Však ne klid onen líný, na pestrém koberci jenž leží natažen

a kouří z čibuku a skrze dýmu stíny se okem ospalým na vnady dívá žen – klid lázní, harémů, klid zámků zasmušilých, klid, který z přepychu a rozkoše se vylíh’;

klid činů miluji, klid vznešený a ryzí, jenž silných duší jen je vzácným údělem, klid, jemuž „překážka“ jest pojem věčně cizí, jenž za svým cílem jde, zář síly nad čelem;

klid, jenž spí v tůních vod, klid, jenž plá ve hvězd zlatě, klid, s kterým Messiáš kdys kráčel ku Golgatě! Nad bouři divokou, když nad mořem se řítí a vztekle bičuje svým chvostem spousty vod

a v temný jeho jek své mísí hromobití, v klín blesky klikaté mu hrnouc o překot – nad spor ten obrovský, ten zápas tajeplný, jejž vedou spolu mrak a vichřice a vlny;

nad obraz úchvatný, kdy město ve požáru se zmítá peřejích, hle, výheň jediná; nad pohled v kypící a řvoucí Niagaru, když v jejích kaskádách den krví zhasíná;

nad vichr, v pralese kdy syčí, řve a hvízdá, pně tříští s praskotem a sráží ptačí hnízda; nad seče bitevní, kdy děla duní temně, kdy v kouře oblacích plá bajonetů les,

kdy prachem smrdí vzduch a krví páchne země, kdy stony raněných se nesou do nebes, a okem slzícím se na bojiště dívá ves ohněm zničená a podupaná niva;

nad hnusné divadlo, v areně plné lidí když rozkacený býk se žene ohradou, štván, zbodán, zkrvaven posměchu salvy klidí a v zápas poslední se vrhá s espadou;

nad matche, potyčky a štvanice a hony, třesk pušek, štěkot psův a štvané zvěře stony; nad pitky veselé, kdy člověk ve poháru na chvíli utápí svou bolesť i svůj cit,

nad pusté orgie, kdy v slepých vášní žáru se výkřik svědomí jak temnem hvězda kmit; nad ženy objetí, tak toužebné a vřelé, v němž ztajen nebe kus neb skryto peklo celé;

nad vše to povznese mne v noci pohled jeden k obloze šeravé, jež v dálku napjata, v ten tajeplný kraj, v ten nedostupný eden, kde rostou na keřích hvězd zlatá poupata,

v ten velkolepý chrám, kde Bůh sám koná kněze, zkad pohlížíš k nám ty, ó, modrá Beteigeuze!