Magdaleno, hvězdo moje bílá, jediná, již jsem kdy pláti zřel, jež mi v duši kouzlo lásky vlila; myslíš, že jsem na tě zapomněl?
Myslíš, vzdálen za horami, lesy, vzdálen všeho, co jsem svým kdy zval, že již nevím, že tam v dáli kdesi žije někdo, kdo mne miloval?
Myslíš, když se nevídáme více, když už nikdy nehladím tvůj vlas, když už nikdy nelíbám tvé líce, že tvůj obraz v duši mojí zhas’?
Ty se mýlíš, mýlíš, drahé dítě! Vždy a všude, v davu nebo sám, ve dne, v noci, večer, na úsvitě, často, často tebe vzpomínám.
V jitrech rosných, kdy vše plá a voní, kdy má země na rtech ptačí smích, často mním, že zpěv tvůj vzduchem zvoní a tvůj úsměv září v nebesích.
Ve dne, když mne cestou mdloba schvátí – nikde ani chýše v dohledu – náhle tebe před sebou zřím státi, kyneš, voláš na mne: „Ku předu!“
Večer, když si u studánky sednu, zástup veských žen mne obklopí, mezi nimi stále hledám jednu... Touha pak mé srdce zatopí.
Když pak v noci znaven v lože klesnu, v spánku říš se vznesu oblačnou, častokráte vídám tebe ve snu: mladou, milou, krásnou, zázračnou.
Potom sním, že u mne ležíš, drahá, že mne tiskneš ve svém objetí... Žhavý paprsk závratného blaha duší mojí bleskem proletí.
Probudím se, zmaten hledím kolem... Sen můj krásný v temno noci pad’. Sám tu ležím s touhou svou i bolem, z lože mého vane na mne chlad.
V také chvíli všecko jest mi ničím, hruď mou sevře nevýslovný žel. Sepnu ruce, na loži se vztyčím, prosím Boha, abych zapomněl! –
Často, často vzpomínám si na tě, vzpomínati budu do smrti, vzpomenu i cestou ku Golgatě, pod křížem, jenž div mne nezdrtí.
Až mne chopí katanova ruka, až mne hřeby na kříž přibijí, zjev tvůj sladký v děsná moje muka bude zářit květem lilijí.
Budu pníti, z ran mých krev se valit, oko moje bude zhasínat; bol však nesmí duši moji kalit – na tebe si budu vzpomínat.
Kol mne všecko, všecko zmizí v mlze, jenom tebe uzřím, anděle! Na své tváři ucítím tvé slze a tvé žhavé rety na čele.
Až pak všecky opustí mne síly, hlava ztěžka klesne k ramenu – Magdaleno! v poslední té chvíli ještě jednou tebe vzpomenu!
Cookies on Poetry Cove