Jak hora obrovská, v mhu skryta tajemnou tam v dáli nesmírné se zdvíháš přede mnou a pneš Svou hlavu vzhůru nad šíré kraje kol, nad lesy, propasti,
nad města, pustiny, nad mořské oblasti, ku hvězdám, do azuru. Já kráčím zadumán a hledím na Tebe, jak stojíš nehybný a čníš až do nebe
a skrýváš obzor celý. A ptám se v pochybách: „Ach, zdali možno jest, bych jednou pronikl tím labyrinthem cest, jenž od Tebe mne dělí?“
I stanu na chvíli a ohlížím se zpět, kde celý všední ten, však krásný, známý svět z mhy ranní na mne kývá; a znovu srovnávám, co již jsem vykonal,
ten malý cesty díl a ohromnou tu dál, již ujíti mi zbývá. A zase pohlížím v dál onu tajemnou, kde v mlze šedivé se tmějí přede mnou
Tvé gigantické rysy; a znovu ptám se zas: „Ach, zda jen možno jest, bych někdy pronikl tím dlouhým pásmem cest a došel k Tobě kdysi?“
Zda smetu překážky v prach rukou vítěznou? A nemožnosti hráz nesmírnou, železnou zda přeletím jak ve snu? Zda mi se podaří bez strachu, závrati
po strmých srázech Tvých se k vrchu vydrati? Či snad již cestou klesnu? Vše jedno – půjdu dál! Ač vím, že cesta ta je dlouha, neschůdna, je pusta, proklata,
že snad se končí v hrobě, ač vím, že kráčím v trud, ve mdlobu, v neštěstí, že zplodí každý krok mi nových bolestí – já půjdu, půjdu k Tobě!
Já půjdu. Půjdu vždy: za jitra úsvitu, za jasu denního i luny za třpytu já stále půjdu chvatně. A nic mne nezdrží: žár půldne, noci chlad,
ni bolest, únava, ni žízeň, ani hlad – já půjdu neodvratně. Ať pouhý přízrak jen, přec s touhou plamennou chci stále kráčeti tou cestou kamennou
a k Tvému vrchu spěti, a bez oddechu jít, ať cesta daleka, a všeho chci se vzdát, co blaží člověka: mír, láska, žena, děti...
O, kterak miluji to tiché údolí, kde klasy šeptají, kde ptáci šveholí, kde rybák plete sítě, kde drobné chaloupky jsou v lukách rozsety,
kde říčky na březích jsem kdysi před lety si hrával jako dítě! Ó, kterak miluji ten malý, skromný dům, kde okny nízkými je vidět k nebesům
a slyšet lesa šumy! Ó, jak ji miluji, tu chudou světnici, kde, jinoch, spřádal jsem si, štěstím zářící, své nejkrásnější dumy!
A vše to opustím a nepohlednu zpět na drahá místa ta, kde prvně zřel jsem svět, a ztajím slzu v líci, a navždy ztrativ snad vše, co jsem miloval,
cizími zeměmi vždy k Tobě půjdu dál, má sfingo volající! – Mám dobré rodiče. Co pro mne zkusili! Co vychování mé je stálo úsilí!
Co vytrpěli pro mne! Vím, že mi dali vše: řeč, Boha, vědu, chléb, svých rukou mozoly, svých srdcí každý tep, své každé přání skromné.
I je chci opustit. Syn jejich jediný chci v bolesť, útrapy jich vrhnout šediny a v stáří bezútěšné... a hluchý k prosbám jich, k jich bolu netečný,
jen za Tvým přeludem, můj vrchu báječný, své kroky řídit spěšné! A ještě, ještě cos. Bezcitná Venuše mi bělostný svůj prst vložila do duše,
a něco, co v ní spalo, co sotva tušil jsem, nač myslit jsem se bál, cos velkého jak Bůh – jas, život, ideál, v mé duši náhle vstalo.
Já hořím, miluji! V tmu noci, v denní zář mne všady provází ta krásná, bílá tvář, ty dlouhé vlasy plavé... Má láska velká jest jak moře bez hrází
a čistá jako jas, jejž slunce rozhází na nivy usměvavé... I ji Ti v oběť dám! Nechť bolesť veliká, nechť štkáním zoufalým se srdce zalyká
ve vlastní krve nachu: chci rukou ukrutnou ze srdce hlubiny ji vyrvat, první květ opojné květiny, a zašlapat ji v prachu.
A půjdu, půjdu dál – přes trudu bodláčí, přes bolné vzpomínky, jež nutí ku pláči, přes nepřátel zášť podlou. Byť pouhý přízrak jen, s heroa velebou
já půjdu za Tebou, vždy, věčně za Tebou, za Tebou, za svou modlou! Což na tom, předčasně, ve stálém zápase že nitky stříbrné mi kmitnou ve vlase
a tvář mou zryjou vrásky? že půjdu sám a sám v ten zápas zběsilý? že snad mi nesvitne ve mdlobu úsilí ni jeden paprsk lásky?
Což na tom, lidé snad že v tvář mi naplijí, mne zmučí, v posled snad mne na kříž přibijí? že celá cesta k Tobě snad krví šlépějí mých bude poseta?
že snad i památka má bude prokleta i tráva na mém hrobě?! Jen Tebe dostihnout! Pak zapomenu rád té práce, únavy, těch kroků myriad,
jež pro Tebe jsem kráčel; pak zapomenu rád všech trudů, bolestí, života bez klidu, bez lásky, bez štěstí, jímž pro Tě jsem se vláčel!
Jen Tebe dostihnout!! S Tvé výše závratné jak Mojžíš s Neba kdys, zřít, v kráse úchvatné jak leží dole země! Pak třeba zahynout. Pak třeba nepoznán,
jak hvězda zapadnout v nesmírna oceán a na vždy zmizet v temně! Jen tebe dostihnout!!! Jen na mžik, na chvíli, jen jak když květu tkne se křídlo motýlí – –
Pak třeba vykrvácet! Neb – skokem posledním se vyrvat nahoru a, v ruce třímaje žerď svého praporu, se střemhlav v propasť skácet!
Cookies on Poetry Cove