Daleko rozlehlým podlesím, V objemu skal příkrých, hrubých lomů, Turota se vine z stínu hluboká; Roklemi kol kolem vlhký dým
Proplétá se; opodál chřest stromů V hrčení se mísí potoka. Pokraj lesa bařatý se níží Důl, schovaný v třtinných houštinách,
V jezeřitých jeho moklinách Luna se jak v mrtvém oku shlíží. Ticho je tam v bájeplodných snách, Někdy jen kvílících větrů pláč
Pustinou se žalně rozlíhá, Někdy poděšený křemenáč Lajem osamělým přebíhá, Někdy lehký paroh jelena
Vystrmívá z lučin zelena, Někdy pták zašlehá perutí, Někdy z šera lesních klenutí Doupňákovo sténání se nese,
Někdy vichrem šerý bor se třese; Jinak vše v hrobovém zmlknutí. Pokraj lesa jako vyvrženy Na poušť uhnilé dvě stály chýže,
Div že vichřice je nezmítala! V šeropusté, vetché jejich stěny Jako za žalářní úzké mříže Zřídka kdy zář s nebe zavítala.
Z zadu na ně skláněly se skály, Z předu husté stínily je dříny – Jestli za ty vlhké stíny Slunce náhodou kdy shlédlo,
Snad že úžasem nad zjevy zbledlo, Zlomenou-li kterous Luna zář Na výzvědy tajů vyslala, Hořem v mrak svou skryjíc tvář,
Přes palouky dále chvátala, Hvězda kterás jestli utkvěla Nad chýžemi jenom chvilinku, Skvělou rosíc slzinku
Odvrátíc se, během zaspěla. Z prastarých mi vysvítává kněh, Svět že nikdy nezmění svůj běh, A co pravíš o pokroku lidu,
Myslím, lid že stojí, kde stál jindy, V nových formách starou tře svou bídu, Nevyvázne kdy z své věčné bryndy. A kdož medle pomoci mu může,
On když sám své nepěstuje růže? Okus jen, podej mu pochodeň Světla, by mu tmavou mozkovici Trochu zjasnil, – pak se ale žeň.
První, kohož na hranici Položí a na pochoutku spálí, Budeš ty a s tebou, kdo tě chválí. Dnes ti budou křičet Hossannah,
Zítra: Na kříž s ním a k umučení! Po létech nahlídnou v poučení Tvá a na zvětralém hrobě Kámen postaví ku slávě tobě,
Napíšou naň: Ejhle, velikán Zasloužilý v žití štván, Prosiv o chleba a dostav kámen, – Spočívá zde! Věčná sláva jemu! Amen!
Jak to pravím – svět se ovšem točí, Ale bohužel vždy v jednom kole, Časem do výšky si povyskočí, Ale mžikem zas ho najdeš dole.
Vy snové mladiství, přistupte blíže, Osypte květami šedé ty stěny, Povzneste duši ven za tuhé mříže, Dopřejte života jen mdlé ozvěny
Mně opuštěnci! Ejhle, hrubé moci Mi slunce zhasí a mé city moří, Bych dlouhé, věčné snad propadl noci, A duch můj přece vám se nepokoří
A v tmách žaláře skvělý svět si tvoří. Jak krásno venku! V blankytové říši Tiše se nade mnou tam věčnost klene, Jak vlnka za vlnkou se hbitě žene.
Tak přízraků mne lesky osypují A schvívajíc se ke mně s modrých výší Sny marnivými smysl obklopují.
Cookies on Poetry Cove