Daleko rozlehlým podlesím V březin obvodu a příkrých lomů Jako klenbami šerého dómu Laj se vine proudem zeleným.
Roklemi se z houštin hluboka Vystoupilý, vlhký táhne dým. Jekot vichrů, tajemný chřest stromů V hrčení se mísí potoka,
Jehož hbité vlnky, postrašeny Věčným mlčením zmrtvělých břehů, O tuhé se odrážíce stěny Těsným ubíhají pustinám,
V neunavném se hrnouce běhu Na výsluní k jasným rovinám. Na vše strany po tarasech skalných Les vystoupá. Jeho vršiny
Nejzazší se v mlhách kryjí vzdál’ných. Temena těch horných pavlánů Pádné stíny hází v nížiny, Jež skupení pestrých balvanů
– rozpadlé to věkův mohyly – Hradbou obehnala parkánů Žulových a staleté jež kmeny Jako na stráž pouště rozstaveny
Jehličími věnci ovily. V středu výšin tichý dol se níží V třtinné uschovaný houštině; V jezeřité jeho bařině
Luna se jak v mrtvém oku shlíží. Někdy vichřice dušený pláč Pustinou se žalně rozlíhá, Někdy vyplašený křemenáč
Lajem osamělým přebíhá, Někdy na mžik paroh jelena Povyrazí z křovin zelena, Někdy pták zašlehá perutí,
Aneb stínem lesných klenutí Stenání se doupňákovo nese, Aneb hvozd se prudkým větrem střese, – Jinak v hrobovém vše zmlknutí.
Mnoho dlouhých let už uplynulo, Co v těch osamělých houštinách Stupějí se lidských neoctnulo. Chodník pochoval se v mokřinách,
S ním i zpomenutí utonulo, Že tu kdysi před dávnými časy Prudké vášně slavily své kvasy, Jasné že se odrážely zpěvy
Od úskalí a úsměvem děvy Poušť jak pokynutím anděla Rajskými se vnady zaskvěla; Že tu láska, jak jitřenky záře,
Zdobovala krásné si oltáře, Růže milosti nad chladným mechem Ustvořujíc čarovným svým dechem! Vše to zašlo, dobou umořeno
I v paměti lidské už pohřbeno. Avšak v samotách a v šeru slují Rády prý se báje uhostují. Mlhavá svá rozkládají křídla,
Jejichž luzně vábícími šumy Opuštěná oživují sídla. Propadlými nad městy a chrámy I nad zpustlými zříceninami
Vznášejí se zvěstující dumy, Život déchajíce v mrtvé rumy. Takž i z ticha toho koutku světa Mnohá smutná zvěst do krajů vzlétá,
Roznášíc se tajně na vše strany, Stíny ty že strašné kryjí děje. Vražda druhdy rozbila prý stány Tam, kde nyní loubím pod zeleným
V omlžení lekuta se chvěje, A bařištěm kletbou obtěženým O půlnoci shluklé lesní panny Že své divé provozují reje.
Dosud jako z světa vyvrženy Zvětralé dvě tamo stojí chýže. Ve ztuchlé již plesnivinou stěny Jako za žalářní těsné mříže
Po věky zář slunce nezasvitla. Za tichých jen nocí těkavým Bludička tam jakás třpytem svým Na okamžik temnotu pronikla.
Kolem husté obstouply je dříny, Opodál pak jako husté mraky Lesních površí se táhnou vlaky. Náhodou-li v dol na zříceniny
Slunko polední za léta shlédlo, Úžasem jak v mhy stopeno zbledlo. Tichou-li svou kterous luna zář Na výzvědy tamo vyslala,
Rychle zase odvrátíc svou tvář, Přes palouky dále spěchala. Hvězda-li se v běhu zastavila Nad chýžemi jenom chviličku,
Žalem skvělou roníc slzičku, S družicemi rychle odkvapila. Chodec zbloudilý spatří-li chýže, Znamením se posiluje kříže.
Strašnáť mu myšlenka – je-li sám, Že by v moc upadl příšerám Kletbou upoutaným k této poušti A hrozícím ze všech kolem houští.
Není divu! Starci vypravují O hrůzách, jež tam se objevují. Nerádno prý člověku jest zříti Místa, podzemské kde moci vládnou,
A kdo tajův tkne se myslí zrádnou, Tomu dnem a rokem jest umříti. Pověst dí, že v tuhém prokletí Tamo už po mnohá staletí
Ženština prý pobluzuje bledá, Jejíž duše spočinutí hledá. Pomoci prý u svých potomků Dovolává se – avšak, ó běda!
Nezjevil se dosud svoboditel, Z trapných muk té duše vykupitel Často blesk udeřil do domků Těch, a přece na výstrahu stojí
A tak dlouho ještě budou státi, Než ta nebohá se upokojí A svobodna v mír se věčný vrátí. Zahoře jak v blesku mrak,
Nad kořistí zplesá, Houštím pádil – dívčinu Na hrad svůj unesa. Netaž se, zda nebohá
O samotě nyje, Kdož ví, kam se poděla, Zda-li ještě žije. Ty jsou pánův z Růže hry,
Svatá jejich práva, A kdo s nimi bojuje, Tomu čest a sláva!
Cookies on Poetry Cove