Kam’s plynul, zlatý věku můj,
Ty skvělé jitro mé mladosti?
Kam zavál jih vlažící tvůj,
S vonnou svých dechů lahodností?
Ó, jen mne ještě doprovoď
K pomněnce na pozemské pouti,
Než vicher mou zažene loď,
A v bezdnu musím zahynouti.
Tak tichý, kojný zdál se svět,
Nade mnou obloha se smála,
Radostí chvěl se jarní květ,
Kdy vlažná nad ním zář ustála!
V té tichosti, tak blažené,
Dopřáno bylo srdci snění;
Však slunce hle, obnažené
K smutnému kyne probuzení.
Teď vlny ozářené zřím
Ve rozvitém pomořském klínu;
Kdy k ráji však připlouti mním,
Noc věčná z vlnných hrozí stínů.