Jak temná jest pozemská noc!
Jak smutno mně, an samoten
Z půlnoční tmavé pustiny
K milému světlu toužím ven!
Tak chladnýť vítr! – jekot vln
Řek zdálených, co divý pluk
Procitlých duchů, nocí lká
Tak strašlivě, co z hrobů zvuk.
Toť šeptot – slyš! ó ne, jen list
Šumící větrem; – hle! tam stín
Mi hrozí noční temnotou! –
Ó ne, toť zídka zřícenin.
Vy záře luny, jiskry hvězd,
Pohlédněte s obláčků ven,
Bych našel dráhu ztracenou,
Bych došel tam, kde svítá den!