Ty hvězdo tichá, oblohou
Co noční pobluzuješ,
A tmavopustou dráhu mou
S obláčků pozoruješ;
Jak s výšiny ostíněné
Tvůj kmit se k nám probírá:
Takž oko mé zaslzené
V tvé jasno zhůru zírá.
Na pozemské té pustině
Mi růže nevykvítá,
A žádné vroucí slunce mi
Na pouti nezasvítá;
Nad mnou se střídá noc a den,
Můj život však nezmění;
I světem bloudě samoten,
Zacházím v říši snění!
A jakož luna v mlze tam –
Loď skvělá temnem plyne:
Takž já! – kol hlučný země klam.
Svět citů ve mně hyne!
Co uhel dožířující,
Mdlý touhou, v popel klesnu;
I zhled můj umírající
Jen vzplane ještě ve snu!