Strom, co z jara vykvítá, na jeseni
Uspáván zas barvitý oděv svlíká;
List vešken v chladů podzemních závění
Uhnívá v bahnu – zem proň nenaříká;
Za valem val, za mrakem mrak se vine,
Za růží růže, sad za sadem hyne –
A všecky vejdou v zapomenutí!
Sbor k jihu zalétá operutěnců –
Mnohý se zpátky v sever již nevrátí.
Kde který hnije z lesních opuštěnců?
Která na moři vlna jej zachvátí?
Jak jitrem hasne temno pustých stínů,
Jeden za druhým v chladném zajde klínu –
A všickni vejdou v zapomenutí!
I člověk – bludice citem nadána –
Vystoupiv z tmy, po krátkém zasvítání
Sem tam poháněn, než se dočká rána
Mdlý již do temna, z nějž vyšel, se sklání.
Tam věčnost jeden za druhým prodřímá,
Jež všecky země jedinká pojímá –
A všickni vejdou v zapomenutí!