Když se jemný večer blíží,
Chladící větrové vlají:
Po háji ptáčkové si mdlí
Bezpečná hnízda hledají.
A Jasoň, ledva za hory
Že tvář ukrývá červenou:
Již perly jasné slzí zem,
Hlavinku růže kloní svou.
I já se kryji v háje stín
Zanášeje bolesti své;
V mém srdci zpurně bojují
Cit a myšlénky bouřlivé.
Jak mnoho jsem na zemi zřel
Za jeden dlouhý, jasný den;
Vše v srdci mém se sloučilo,
Nevím, co pravda je, co sen.
A nyní, když se končí den,
Tu mne to hrůzně zajímá;
Kde duše znespokojená
Si v tmavé noci podřímá?
Kam skryji dřív myšlénky své,
Než v boji musím zahynout?
Mám vložiti je v chladný hrob,
Bych snadněj mohl spočinout?
Ne! – V písních je rozešlu ven,
Co motýlky v budoucí čas!
Nechť bloudí sem, nechť bloudí tam,
Když pokynu, přilétnou zas! –