Nechť mysl k mysli poutající
Necítíš moje toužení,
Jsemť spokojen, tajně slzící
Uznáš-li lásky soužení.
Had, srdce mého krev co hlodá,
Nikdy se netkni prsou Tvých,
Ni šíp, jenž v útroby se bodá
Dvou srdcí sobě souzených.
Nechť moře, hory, lesů houští
Nás rozloučí, nechť neuzřím
Tě nikdy víc – v života poušti
Si skromný oltář vystavím,
Naň – obraz Tvůj! – Dodáť mi síly,
Kdy křídla rozprostře duch svá
K záletům vyšším; – v žalné chvíli
Poskytne útěchy líc Tvá!
Snu mého s větví až uvadlých
Poslední v prach ze ztopí květ,
Tu s Tvým se jménem na rtech zchladlých
Vznesu v záhrobních stínů svět!