Již obzor čelo své ruměncem ovinul
A plamen zoře na nebi se rozplynul;
Lesk adamantový se rozlil hladinou
A jasoň milostně odhalil tváři svou;
Vltava zplesala, že nad ní svitnul den –
Jen srdce Pražanů objímal těžký sen.
V tom nad náš Vyšehrad, ze skalných rozvalin
Se slavně povznesl stín Libušin,
Velebně skvěla se věhlasná její tvář,
I její nad hlavou se zlatá leskla zář;
A z úst jí plynula ta slova vznešená:
„Má Praho! jitrem nechť se zjasní sláva tvá!“
I ztichnul hlas, a stín se v mlhu zavinul,
Pak Jasoň Pražanům s výše své pokynul;
Své záře nad Prahou tu rozlil slunka zhled,
A Český daleko kraj v novém jitru zkvět’;
I v ohni posvátném se srdce zahřálo
A láskou k národu a k vlasti rozplálo!