Jako v chrámě svatém ticho bylo; –
Rudé obláčka se nebem hnaly,
Růžemi své stopy znamenaly,
A zorné se jitro objevilo.
I tak skvěle planula jitřenka,
Jak by pustý svět vyjasnit chtěla;
Víc a víc v kol obloha se rděla
V plamenném co toužení milenka.
Jak v chrámě zbožném ticho bylo
V srdci mém; – usnultě žal, i trudy
Prchly ducha svádějící bludy,
A mé oko temné se zjasnilo.
Tu jsem jitrem občerstvený zvolal:
„Zatemnělci! V prachu se ukrýte!
Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte,
Věk osvěty vám statně odolal!“