Za milostného večera,
Kde zefír vlažný břehem vál,
Slavík po kraji jezera
Svou lásku růži žaloval.
Co tichý, noční přál mu čas,
On růžině zjevoval cit;
Nevyslyšela vroucí hlas,
A slavík želem v hory lít’.
Když ranní zář vystoupala,
Tu v proudu vřele zjasněném
Se růže hrdě koupala,
Až slunko zašlo s plamenem.
Pak růže chladným větrům vstříc
Se za slavíkem klonila; –
On však jí nepěl nikdy víc, –
A růže slzy ronila!