Často se procházívám, kde potok plyne;
Za každou se vlnkou vzdech ze srdce vine
S pozdravením v dálný blaženější svět;
Vlnky jdou a žádná se nevrací zpět.
Ku obloze hledím, oblakové moře
Kde se rozprostírá po nebeském dvoře;
Jako valy zpurné chmury odvlají;
Země však ni hledů si nevšímají.
Příbuzným se srdcím srdce mé odhalí,
Zjevně co mne těší, co můj obzor kalí;
Vysléchajíť lidé, co jsem pověděl,
Každý ale cítí jen svůj vlastní žel.
Aj, tu mně tak ouzko! – samotným se citím;
V trudný háj se beru, umdlen živobytím,
Vznešenějších o světech ve stínu sním,
Zdání své však svojí písni jen svěřím.