Již obzor čelo své ruměncem ovinul
A pramen září se na nebi rozplynul;
Lesk adamantový se rozsil hladinou
A Jasoň milostně odhalil tváři svou:
Vltava zplesala, že nad ní svitnul den –
Jen srdce Pražanů objímal těžký sen.
V tom nad Vyšehrad náš ze skalných rozvalin
Se slavně povznesl stín Libušin.
Velebně skvěla se věhlasná její tvář,
Nade hlavou její zlatá se leskla zář;
A z úst jí plynula ta slova vznešená:
„Památko slávy mé, procitni – Praho má!“
I ztichnul hlas a stín se v mlhu zavinul,
Jasoň pak s výše své Pražanům pokynul.
Tuť všechno ke slunci obrátilo svůj hled
A každý s úžasem hned zočil nový svět;
Horoucí slunce pak i srdce zahřálo
A lásku k národu, ke vlasti rozžalo. –