Jako v chrámě svatém – ticho bylo,
Černé mraky an se nebem hnaly,
Požárův kdy rudých zanechaly,
V nichžto zorné jitro se jevilo.
I tak skvěle planula Jitřenka,
Jak by pustý svět objasnit chtěla;
Víc a víc v kol obloha se rděla
V plamenném co toužení milenka.
Jako v chrámě zbožném – ticho bylo
V srdci mém; usnultě žal i trudy,
Prchly ducha svádějící bludy,
Temné oko mé se vyjasnilo. –
Jitrem láska v Jitřence nám kyne;
Bludné chmury hynou ve jasnosti,
Když se slunce, vítěz nad temností,
K jejich zhoubě nad kraje vyšine.
Jitrem plesaje jsem hlasně zvolal:
„Zhyňte – na věky se v prachu skrýte,
Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte!
Osvěty věk statně vám odolal.“