Věrného sluhu opět našel mládec, Našel jej stěhujícího se Z hradu i s krajem se loučícího. Nad starcovou radostí slzel jinoch;
Však trnul, an se dověděl, Co znamená ten ples ve zpurné noci. Jej žalost hlubší pojala A nikdy, nikdy netěšil se více. –
„Ó, pane, drahý pane!“ Bedřich dí; „Když s pole jste mne poslal k domovu, Bych utěšil nevěstu Ládku vaši: Nesnil jsem věru, čeho dočkám se.
Ta, jenžto o posledním večeru, Kdy pro vlast v boj kynula povinnost, Tak svatým slibem se zavázala – Ta, jenž vám lhala vroucí lásky city –
V tak krátké době vás oklamala! Již mladík jiný opanoval ji; Aj, jeho hladké tváře, všetečné chování, Marné, ba zženštilé povahy
Zmocnily se srdce Ládčina. – Ó, pane, drahý pane můj! Nechte ji, nehodnať ona lásky vaší! Mníť, že jste mrtev klesnul v boji –
A pro vás neslzí! Když k nám zavála pověst truchlívá O vašem oumrtí – ó, bylť jsem svědkem, Jak líce její lehce zčervenaly,
Usmání hrálo ústama lhavýma; Ni jedna z očí nekanula slza. I na bojiště pospíchav A bez nadějné zprávy zpět se vrátiv,
Žádný soucit bolu svému nenalezl jsem! – Mohl jsem zde déle dlíti? – Svatební mne zahnal ples; V želu jsem se chtěl ukrýti,
By mne přijmul tmavý les! – A vy? ó, rcete, jak se dělo s vámi, Že vás opět nalézám?“ Vojín mlčel; pevně držela jen
Ruka jeho meč. Tělo chvělo se, Jak se lípa třese v bouři; Rtům však vyjeviti nelzelo Boj vnitřní. – „Ona mne nemilovala,
A láska vnutit se nedá!“ Tak šeptal polohlasně jinoch; A jak se v hradě ples opětoval, Klesnul Vojín k chladné zemi.
V boji rekem, v lásce dítětem, Hořce plakal jako dítě v želu; A Bedřich věrný plakal s ním. Ledva první denicí se úsvit
Snesl k zemi mlhou zhuštěnou, Bouř se utišila v krajině, I zvuky na hradě umlkaly: Vznášel mír se nade lesní pustinou,
Kde nemluvíce ozbrojenci dva K východním se krajům brali; Až pak prvním slunce pohledem Za obzorem hor se ztratili,
Nikdy víc se nevrátivše.
Cookies on Poetry Cove