V táboře českém bylo živo. Zlaté číše vínem naplněné Stolem kolovaly i řadami. Na blaho se pilo vlasti, slávu rekův,
Na památku vděčnou padlých v boji. Tu vystoupil vůdce Bojemil, I zamlčel se vešken sbor. „Páni moji i druhové milí!
Kde je ona ozdoba rytířstva, Co nám v boji mečem svítila, Rozplanuvši mužnost naši? Čí je vítězství? –
On zde není a nebude více! Tuto číši, páni, k jeho slávě, K Vojínově slávě!“ „K Vojínově slávě!“ zavzněl sbor;
A již číše byly prázdny. Tu se mezi many octnul muž Černě ozbrojený; „Vám díky, bratři moji!“
Tak šeptal hlasem slabým, pohrobním. „An však já žiji, připiji si s vámi! – Vy všickni dlouho žijte k slávě vlasti!“ A naplněnou pojav číši,
Pil, až se holé zalesknulo dno. Uleknutí bojovníci Jako omámeni stáli, Dotknouti se ho neosmělujíce.
Tu on k Bojemilovi přistoupil, Mužně jav pravici jeho: „Buď vítán“ – pravil – „vůdce můj!“ l objal jej po těchto slovech.
Uznavše, že on není duch, Ni stín Vojína v seči padlého, Žeť on to sám, ten oželený rek: Hrnuli se vůkol něho,
Vítajíce jej, se divili: Jak on, jehožto pád a smrt Rozhlášeny byly v táboru, Opět se navrátil?
I vypravoval jim Vojín bohatýr Svůj osud i nehody na bojišti; Až pak pozdní temnou nocí Uhasly i hvězdy na nebi,
I pochodně všecky v táboru, A rytíři spěli k odpočinutí. – – Jitrem byl procitnul kraj; Růžemi posila zoře obzor.
Vyvinuv se Jasoň zářeskvělý, Nad nivou se usmál, jak by blahým Cítil se blahostí země. Libostinné zbudily se háje,
V trudných nočních mrákotách leževší; A jak plamenným svým okem Prodral Jasoň se skrz dubů ratolesti, Ptactva zpěv se vinul k obloze:
V táboru procitli plukové. V ranním slunci lesknuly se zbraně, Stříbrné třmeny komoňů hbitých I jasné přílby pérami ochvívané.
V čele řadou stáli rytíři, Za nimi zbrojnošů pluk věrný. A jak vzhůru se vinulo slunce, Nad horami skvělý vstával den:
Z úst mužných ranní píseň zavzněla, Píseň zvučná sboru bojovníků. Kdy však poslední se tratil hlas, V dálných kobkách horních umíraje:
Vstoupil vůdce Bojemil před many. Děkuje za služby prokázané I za poslušenství věrné, Loučil s nimi se po ukončené válce.
„Zkroceni jsou nepřátelé naši, Již blesků jejich vlast se nebojí; Upokojen král a pán nechť sní O blahu svého národu. –
An však doba kyne ještě jiná, Na východě, odkud blahodějné Slunce v kraje naše přichází, Tam muže volá svatý kříž;
Bohumilá, vyvolená země, V jařmu nevěřících úpící, Křesťanům všech zemí kyne: Slyšte, bratří, z východu volání!
Prapor vlaje tam zasvěcený. – Kdo z vás vstoupí v řady mé? Se mnou půjde pro slávu a nebe?“ Hle, rozjasnila se čela mužů,
Všickni jednohlasně svolili, Přistoupivše k jeho praporcům; Jeden jenom jinoch zůstal zpět. „Jak? – Vojín, náš rek? –
Snad jej touha k milce vábí? Lépe se mu zdá v náruči děvy, Nežli v boji posvátném obývat?“ „Vůdce, odpusť!“ na to Vojín dí;
„V nebezpečí kdyby byla vlast, A v jedné žíle krev mi ještě ploula, Jen v jedné, pravím – nerozmýšlel bych se. Však pokoj vládne Čechií! –
Aniž stydím se veřejně vyznati, Že znám ještě jednu povinnost – První po vlasti své; A ta mně kynouc, táhne k domovu.
Nežiji jen pro slávy zisk, Nevábí východních mne krajin krása, Ni touha po zámořských lučinách, – Mně krásné zde i kvetou růžiny;
Protož – jdi s Bohem, vůdce! – já se vrátím.“ Zbrojnoši se vůkol posmívali Milenci Ládky spanilé. Nad tím se jarý Vojín zasmušil.
„Aj, pánové!“ dí rozhorlený – „Kterého z vás nevěsta želí, Opuštěna a v hoři hynoucí? Za čího sledy slzy kanou?
Kdo pro vás pláče v dědině? – Mlčíte? žádný z vás neoplakán? – Nuž tedy, nechť zaslepenec O světle soudit se neosmělí!“
Takto řka, zabodl v oře, A vraník letěl zpět k domácí hoře.
Cookies on Poetry Cove