Noc lesů českých chladně zavívá, A v dechu jejím Chvějí se ratolesti stromů, Mezi nimiž král, mnoholistý dub,
Od kořene k vrcholku se třesa, Ve snění nočním divoce šumí. Míhají se pod ním bílé duchů stíny? Čili tam dvé labutí se sešlo? –
Ne, toť milující Vojín s Ládkou. Vojín, rek mladý, však mnohozkušený, V očích blesky, v ňádrách lásku choval, Lásku vroucí, neporušenou,
Čistou jako růže lící jeho; On, poslední slavného kmene květ, Hrdě do věku svého hleděl Co lípa na hřbitově z hrobů do oblak.
Ládka – lilje z luhů českých – Milost z očí, srdce, úst jí vála. – Pod dubem mnoholistým Oba láskou se objímali,
Objímali se žalujíce. Nad nimi luna smutně stála, Jak by rozuměla vzdechům jejich, Tak dlouho dlíce, dlouho truchlili;
V políbení jejich horké slzy Planuly na lících jim, Co žhoucí krůpěj z jitra na růži. – Přiblížil se Bedřich, sluha
Šedovlasý, Vojínu věrný. „Aj, rychle pane, hodina se blíží – V poli dálném vlají praporce, S přílbic jiskry nocí třpytějí se;
Připraveni již našinci stojí.“ Tak praviv Bedřich, v dálku ukázal. Tam planinou, co hejna ptáků divých, Jezdců se nesly sbory černé,
Sbory černé, lunou objasněné. „Hodina se blíží,“ zašeptá Vojín; „Ládko, ó Ládko! – hodina se blíží, Jenž mne snad navždy s tebou rozvede!
Kde mužnost má? – hleď, slzy v očích!“ – Nepláčeť orel, kdy zem se zachvěje, Kdy pádem stromu rozkáceno hnízdo; Rozepneť on perutí svých,
Zemi ulítna k obloze zírá A v chmuře oblak zachází. Velká ryba mořem plynoucí, Kdy bouře divá valy budí,
K obloze vlny pohazujíc, Do hlubokého zaměří dna, Tam se kryje v temnu, čekajíc, Až se nad ní hladina objasní. –
Tak i Vojín s svou milenkou. Otíral děvinné slzy jinoch, Ještě jednou ústa políbil, „Buď věčně mou!“ posledně šeptaje. –
„Tvojí, aneb smrti!“ vece Ládka. A vzhůru skalou plášť a péra Milencova v dechu vlály nočním.
Cookies on Poetry Cove