VLTAVA.

Vltavo bystrá, Vltavo moje, Co hlukem pláčeš? v které spěcháš země? V cizině darmo hledáš pokoje, Jen v lůně vlasti lze dřímat jemně.

Neznáš ty břehy, neznáš ty kraje, K nimž v letu prudkém vlny zaháníš; Tamť vichr chladný z hor ledních vlaje, Temnému bezdnu se neuchráníš?

„– Nemámť já plakat? nemámť já lkáti? Pryč se ubírat do kraje dalekého? Mne z dědiny posílá Šumava máti, Bych hledala bratra dávno ztraceného.

Jinoch onť mladý, slunce České vlasti! Kamenné se prsy vrahu nepodaly; V oku pomsty oheň i milostné slasti, V klínu jeho lvíci bujní se chovali.“ –

Ubohá sestro, marnéť tvé hledání! Tvé slunce kleslo k západu za horu; – Tvůj bratr v hrobě neslyší tvé lkání, Ni slzy nezří v květin skvělém zboru.

Hlava – pustá lebka; – prsa obnažené Tam na břehu jeví kostlivce šedého; Lvíci opustili lůno ochlazené, Nebojí se vrah již hledu zemdleného.

„– Ó bratře drahý, tam, na hrdé skále Vzhled mrtvý tvůj již břeh neopanuje? Již harfy zpěvců nezvučí k tvé chvále? U hrobu tvého sestra jen žaluje?

Kde mužnost tvoje? bohatyrská síla? Z tvých rukou jasný praporec se ztratil, Tvé zraky chmura půlnoční zakryla, Meč vyrvaný ti žádný víc nevrátil!“ –

Tak vzdychá řeka Vltava tokem, U bratrova hrobu žalostně zpívá; Vyšehrad s skály omdleným okem Na sestru bystrou zmrtvělý se dívá.

Však, ona hlukem k dalekosti plyne, Horám i dolům zvěstujíce své hoře; Vlnka se k vlnce zoufanlivě vine, Hodíc se v bezdno půlnočního moře.