Na hrobě milenky jinoch bděl, A dnem a nocí pokoj neměl; Než slunce vyšlo, on vyšel k ní A jitro a večer trávil s ní.
Když růže vykvětla na jejím hrobě, On kvítek vyrval a vzal si jej k sobě. Ach, Mína věnec tam mi uvila, A z hrobu ven mi kvítky posílá.
Byla noc jasná, a v půlnoční době Jinoch seděl na milenčině hrobě, A slze vzdychal: Buď s ní se sejíti, Neb zde na hrobě jejím chci zajíti.
Věrnost není jen pouhý stínu kmit, V mém srdci má pevný a věčný byt. Odbilo dvanáct; – divoký hluk Pod ním a nad ním hrůzně se vznášel,
Mrtvolů polouhnilých pluk Z hrobů temných vzhůru na zem se vynášel. „Kdo s námi bydlí, ten buď i náš!“ Tak šeptali k němu mrtvolů stíny;
Hroze se, vykřikl jinoch: Váš! Váš na věky tam, kde tělo mé Míny! Přiblíží se Mína: „Nuž, budiž můj!“ „Přijímám slib vyřknutý tvůj.“
Hle, tys to, milenko? Kde jsou oči tvé, Co se skvěly co blesky brillantové? Tvých lící růžových jarní květ Tak záhy v hrobě chladícím zbled?
Kde perle v ústech? libý tvůj hlas? Ukrutně změnil tě smrti čas! Co však svět mi tento, když tebe nemám, Já na věky tobě se věrně oddám!
I jal milenku za chladnou ruku, Pevně jí pohlíd v odpadlou tvář; I rozžala se měsíční zář, On mnoho známých poznal v tom pluku.
Uhodila jedna; – těla klesla do jam, A jinoch zůstal na hřbitově sám. Vůkol pak zíral a oči vytíral, Vidění noční sám sobě upíral.
Aj, toť byl pustý, divoký sen, Kyž vyjde slunce na jasný den! Vždy buď věrnost moje rovna sobě, Však zůstanu doma v noční době;
Z hrobů chladný vítr zavívá, A noc přítelkyní lidu nebývá. Nastalo jitro i jasný den, Jinoch zapomněl na noční sen;
Jasný slibu svědek na nebi bled, Jinoch spěchal rychle k domovu zpět. U města však dívka se krásná prochází, Okouzlený hled jinocha ji provází –
Spatřiti tebe, jak blažená chvíle! Tys vidina má, nyní jsem u cíle. Tak vzdychal, dívku provázejíc, Na hřbitov nikdy nepřišel víc;
Teď navštěvuje novou v městě milenku, Adieu, ty dívko na hřbitově venku!
Cookies on Poetry Cove