Jak orel v samotách k výši pne křídla svá,
K věčnosti vzlétá zem v mhách šedých ztopená! –
Kdo střelu pustil v poušť? Kam míří její let?
Otázka na rtech mře, – němotou poután svět!
Blažené děcko! Bol tvůj matka zahojí
l mysl ztrudněnou – báchorkou ukojí! –
Těší tě andělem, jenž skvělou perutí
Ochrání každé tvé nejisté pohnutí!
Blažený jinochu – i ctnostná panno ty!
Vám věští lásky Bůh rozohněnými rty
Ráj! – duší objetím věčnost osluněnou! –
Nebe, v němž srdce vře láskou neskončenou!
Blažený mudrci! Ty věčnost zkoumaje
V zrnku zprachnivělém, jenž vichrem přivlaje,
I v hvězdách věčných, dřív než pravdy najdeš stop,
Ukojen zkoumáním – v nadějný klesneš hrob!
Na poušti tam kdož dlí? – viz bledou jeho tvář –
Zrak mdlý co na rosním krůpěji Luny zář; –
Ni matčin úsměv, ni milosti naděje,
Ni světlo moudrosti mu prsa nehřeje.
Osiřen ukryl se v klín matky přírody;
Osud mu otčimem – blouznivé podvody
Jediným dědictvím! –v stinných se ztopiv snách,
Nemaje průvodce, zabloudil v pustinách!
Tu mnohý objímá jej minulosti sen; –
Co světák vskutku zřel – on v bájích tuší jen;
Soumrakem zřícenin dob zapomenutých
Bloudí co lampy kmit po chodbách klenutých.
Tu v troskách pýchy i v pomněnkách chudoby
Tajemné zkoumaje života útroby,
Zře v světy zhynulé a sčítá slzí roj,
Jež z očí trpících vynutil denní boj!