Na šírém poli starý strom
Opuštěný stojí,
Uvadnul list a větve mdlé
Se ve snách jen kojí.
Jak krásně věkem vykvítal,
Jak listy šuměly;
Jak ratolestmi zazníval
Zpěv ptákův umělý!
Již větve oděv ztratily
A pták nepěje víc,
An slunko se odvrátilo
Zem jinou oblažíc.
A stromu smutno, těžko je,
Nemůže s větrem lkát;
Aj, dlouho-li opuštěný
Na stráni musí stát?
Až jasoň zas se vyvine,
Lze znova stromu kvést;
Však jaro než jej probudí,
Snad strom již mrtev jest!
Dřímající Eolínou
Srdce básníkovo sluje,
V každém zachvění větérku
Zvuk se nový v něm zbuzuje.
Nechť však zefyr si pohrává
Strunami, neb bouře hučí:
Vždy, ach vždy jen zádumčivě
Struny Eolíny zvučí.