Bylo na jeseni; žhoucí páry Z hor okolních k nebi stoupaly, Kde se dlouhé, krvavé požáry V modřinách hlubokých koupaly.
Posledním z večera políbením Slunka zář se na pahorkách chvěla, Jenž se loučíc s vroucím roznícením Světům jiným v náruč toužnou spěla.
Jak sen za snem hyne před zrakoma, V soumrak vchází tvář s růžnýma rtoma. Z barvitého věnce, skvělých květů Oblakových, v času prudkém letu,
List za listem v soumraku se skrýval, Jak by nikdý nebyl se zaskvíval. – Poblesk za pobleskem jak umdlívá, Básník rozčílený smutně zří:
„– Takž i mého světla již ubývá – Slabý kdy plamýnek dohoří? Onna zář, jenž srdce přeplnila Žhoucím plamenem a světlem svým,
Onna mysl, jenž tak blaze snila – Klesne v hrob s ochladlým srdcem mým. Co jsem vlasti s láskyplným citem Podal, – myšlénky vyslovené, –
Krátkým v lidské paměti jsou bytem: Věk budoucí jich zapomene. Jednu jenom dráhu k blaženosti, Jednu jen jsem vidinu uznával;
S přeludami krásné budoucnosti Beztělným jsem obrazem pohrával; Idealní jsem si svět utvořil, Boj s všedností značil život můj; –
Co jsem v noci stavěl, den to zbořil: Zničený již oučel vidím svůj. Harfa moje v rukou tiše dřímá, V srdci mém již nebudí se zpěv;
Myšlénka mne o smrti zajímá, V mladých žilách vřelá chladne krev! – Květy jarní, kam jste se poděly, Nežli sobě z vás jsem věnec svil?
Větrové, kam sny jste zaháněly, Umdlen že tak záhy jsem dosnil? Kde ten čas, kdy rozvité na stráni Kvítky zvukům harfy naslouchaly?
V libozvučném strun mých rokotání Soucitné kdy dechy ke mně vály? Zpíval jsem, co v tiché samotnosti Stromy sobě tajemně šeptaly,
Zpíval jsem, jaké se city zňaly Ve vlastního srdce hlubokosti; Zpíval jsem o sladkém milování – Neb já žel i blaho lásky cítil, –
Jejíž plamen náruživé zdání Mladosti mé strašlivě roznítil. Nevím mocnost, jaká mnou tu vládne, Že jsem musel slovy se zjeviti.
Nepřivolal myšlénky jsem žádné, Samyť spěly mysl naplniti: Jako včely z jara vylétají A z rozličných květin med svůj ssají,
Tak i mne obrazy ochvívaly Barevné, a v básních se splívaly. Mně se rdělo zoře, skvěly hory, Chvěly moře, ptactva pěli zbory;
Já však jsem poslouchal i se díval A všem dobře vždy jsem rozumíval. Mladost zašla; zpomínání chladné, Rozjímání duší mou teď vládne.
Mnil jsem vystavěti světy nové – S nocí mou zhynuly mojí snové; A co v nich tak krásně se jevilo, Zřím, že marné vše a klamné bylo!“ –
Žal tak jeho zněl. – Již slunce kleslo, Noc pádila v stinné údolí, V tichu spočívalo vůkolí, Klekání jen soumrakem se neslo.
Básník rozčílený domů spěchal, Cítě, že se blíží jeho cíl; A kde s poslední pomněnkou snil, Vřelých slzí krůpěje zanechal.
V skrovné síni noc jej překvapila – Poslední byl zašel jeho den! Ještě jednou popohlídnul ven, Kde se podlé záře zář třpytila,
Svět kde objímal tak mírný sen, Jak by, an se peruť noční chvěla, O zármutku země nevěděla. Kolem ticho; občané již spali,
Kdo jen tamto ještě v pozdní době Při lampičce s knížkou v ruce bdí? Dívka, jížto otce pochovali, Jejíž matka dávno hnije v hrobě;
Sirotek – bez těchy v noc hledí. Co to čítá? – Dítě opuštěné V mrtvích slovech na žal zapomíná; Tvář je bledá – oči zaslzené –
Předc svůj smutný osud neproklíná? Co as’ čte? Co vlaží srdce tíseň? Možná-li? Toť básníkova píseň! V marném co – jak se domníval – snění
Zjevilo se muži zbloudilému, Opuštěné dává utěšení? Těchou v srdci jest osamělému? – – Slyš! a tamto při měsíční záři
Vězeň s zoufalostí v vpadlé tváři, Zhledem divokým se v temno dívá, A k útěše píseň jeho zpívá! I jak zpěvem touhu, žalost jeví,
Sžírající bol se v něm uleví. Zeď co před zrakoma mu ukrývá, V písni básníkově naň se dívá; Ontě sní o blažší minulosti,
Doufanlivě hledě k budoucnosti. „Tedy předce žije, co jsem stvořil? Marnému jsem bludu se nekořil? Zapomenuté-li v světském hluku
Skutky mé předc vinou se v souzvuku K srdcím osamělým? – Ó! nechť tedy Hynou smutné žití mého sledy; Jen když, co se z ducha vyvinulo,
V duchu zpříbuzněném se ujmulo!“ Takto řka, své oči uzavírá, Zapomenutý – neželí více; Srdce utiší se – blednou líce –
V nové sny duch jeho se ubírá.
Cookies on Poetry Cove