Tu růži zříš-li, jak se v jitru směje,
Když jarní vzdech se snáší dolinou;
Jak blahem slzíc, toužebně se chvěje,
Až poslední jí květy zahynou;
A jednou zašlá, více neokřeje,
I mrtvé lístky tokem odplynou:
To má je láska; krásné její květy
Mně vichr zhoubný v jiné zavál světy.
Slyšíš-li v háji nočním smutný hlas,
Jenž úpěnlivě krajem se rozlíhá,
Sotva se ztišiv, již se budí zas
A z hlubiny se vnitřní k nebi zdvíhá;
Volává zpět blahého jitra čas,
Aneb budoucnost zoufanlivě stíhá:
To má je píseň, jenž z hoře milého
Se mocně vyvinuje srdce mého.
A tam ten kraj, vidíš-li v temnosti
Z černého mračna v naději co zírá?
Kde ještě slunce s čistou jasností
K blahému cíli dráhu neotvírá,
Jen záře hvězd pochybnou světlostí
Pochmourný závoj oblohy prodírá:
To má je vlast, jenž v chládku si pospává
A slunce své i jaro očekává!