Hle, tamo sedí v skupení
Na myšlenkové stepi!
Blaženstvím jich jest plný břich
A vyražením – klepy.
Jsou cvičeni, ba vzděláni,
Však v mysli jejich všední
Utonul všecken ducha kmit,
A srdce jejich lední.
I vlasti, milé matičce,
K níž druhdy přísahali,
I krásným mládí úmyslům
Na věky výhost dali.
Jeť jim už všecko marností,
Co peněz nepřináší,
A zisk i koterie vděk
Nad světlo, pravdu dražší.
A přec tak smělí bývali,
Pokud v nich duše vládla,
A mnohé krásné naděje
Před léty vlast v ně kladla.
Časy se ovšem změnily.
„Pryč s odvážnými směry!
Kdo nespokojnost rozsívá,
Ten požij nedůvěry!“
„Blažený, kdo nepochopil,
Co nynější věk žádá;
Ztřeštěnec ten, životní loď
Kdo z pavučin vypřádá.“
Tak zpívají, tak hlásají
A mládež usmívá se.
Nuž, co je tomu do nebe,
Kdož na louce se pase?
Ba věru, lépe slouží jim
Na myšlenkové stepi
Vypřádat všedních neřestí
Vražedné, velké klepy:
Než jiným nocí probdění
A dny se klopocení,
Při bídném těla hynutí
A ducha osvěcení!