Tamto hle! se ptactvo v cizinu ubírá,
Vzdychajíc Gouthiodský opouští břeh;
V zpěvu žel loučících větrem se prodírá:
„Ach! kam as dolítnem z drahých krajů těch?“
Tak zpívaje Bohu, zbor k nebi pozírá.
„Bolestně ty Skandské kraje opouštíme;
Ó jak blaze žíti a veselo tam,
Kde v květoucí lípě hnízda si stavíme,
Kde balšámový vzduch volně věje nám;
K břehu neznámému teď však poletíme!“
„S kadeřemi zlatými růžovém u věnci
Kdežto v háji půlnoc panuje bledá,
Tamo nelze lkáti blízkému milenci,
Kde se v blahosti tak libě sníti dá,
Až se jitrem zbudí z snů lesa rozenci!“
„Klenutý se k zemi strom milostně schvíval,
Perlami rosnými květiny posyl;
Růže svadla již, kde dubu list šumíval,
Vír do větví zhoubně divoký zavyl,
Květem sněhobílým pahorky pokrýval.“
„Proč v severu déle ještě přebýváme?
Krátí se tu den a slunko se již tmí.
Opusťme hrobenku, nadarmo zde lkáme;
K letu vznešenému dal Bůh perutí.
Ai, i v bouři krásné moře tě vítáme!“
Takto pěje ptactvo u čerstvém letání;
Po krátku dolítne ve pěknější svět,
Vzrostlém kde na jilmu uponka se sklání,
Vine se potůček myrtový skrz květ,
Kde v chladícím háji veselé zpívání.
Tvéli ku žalosti slunko se zakrývá,
V bouři citlivá nezoufej, duše má!
Za mořem i ptákům břeh dědinný kývá,
Za hrobem je stáně – dědina to tvá,
Kde u věčném jaru jitro se usmívá!