O růže, jakýž je tvůj sen,
Než jaro ústa tvá odkrývá?
Než z hlubokosti prsou tvých
Se první vonný vzduch vylívá?
Rci, slavíku, jakýž tvůj cit,
Než před světem se objevuješ?
Než blaho své i žely své
Všem tvorům hlasně prozpěvuješ?
Mlčíte? Co ve vás žije,
Vzduch nevyzradí ani zpěvy?
Takž citlivá i srdce víc,
Než zhled i ústa zřejmě jeví.
Chvějí se prsa, tvář se rdí,
Tajemná slza v oku hraje;
Ku zemi však se skloní zhled,
Z úst zrádné slovo neodvlaje.
Takž nebe často v mlčení,
Ve roušce skryto popelavé,
Ukrývá zkáznou v sobě bouř
A na dně tmavém blesky žhavé.