Růže z jara v hoři slzí, dokud blahonosná zář
Slunce toužně čekaného neceluje krásnou tvář:
Když však plamen jeho žhoucí slzy rosné utírá,
Tu se srdce její vděčné v rozkoši mu otvírá.
Nebe pláče, nevidí-li zem v oblaku chovanou,
A slzami chladí svými milenku oplakanou:
Když však oblak se protrhna, země lůno ovlaží,
Pohledem tu ona libým milence svého blaží.
Člověk pláče, maje srdce žalostí přeplněné,
Člověk pláče, v hoři, touhách čítá noci probděné:
Kam však kanou slzy horké? Kdo žel srdce jeho zná?
Země ani jasná zoře jemu útěchy nedá.