Hle, houští temné,
Co chladný stín nad životem prostírá –
Jaká se to ním zář mocně probírá,
A blahé city vlívá v srdce jemné?
Aj, slunko nám vychází,
A v zoři růžové splývají světy!
A jak se krajem záře jeho proudí,
Budí se genius a ranní květy
Blahonesoucích umek v srdce loudí;
Ranní slunce nás krásou zove
A políbením budí světy nové.
Výše se vine,
Na obzor nám neznámé dalekosti;
Nad horami – hle! vítězně již plyne,
A žhoucí plane blesk v jeho světlosti!
My vděčně jen cítíme,
Co jeho zář v poblesku nám podává,
Oko však klesá – moc samu nezříme,
Smrtedlný hled jen smyslnost poznává;
Nadzemská moc tam žije,
An pravda se v posledním slunci kryje.
Však běda, již zachází! –
City blažené v srdci nám zbudilo,
A bleskem svým noc ducha zapudilo;
Končí se pouť. – Má slza je provází!
Jak se loučí milostně!
Jak se tam rdí nad horou v tichém mžení,
A celou krajinu posívá zlatoskvostně,
Loučíc se v posledním políbení!
Ach, – láskou u večer zachází;
Jdi s Bohem! Slza má tě doprovází!