Zde v Europě jarobujné nový věk se divně vznáší,
K jedné straně slunce svítí, na druhé se nebe mračí;
Neníť však to černé mračno, bouřky zhubný temný hled,
Až dobouří, slunce vyjde, objasňujíc nový svět.
V jasné, nezakryté záři západní tam kraje stojí,
Slavské luhy na východě pod mrakem se ve snách kojí,
Žádné blesky se neoctly zjasňujíce temný zrak,
Aniž hlaholy vojínů temný neprotrhly mrak.
Z Krakonošských hor se dívá Slovan, dennice kdy vyjde,
Kdy to božské světlo světů v kraje naše asi přijde:
Hle, juž temena Uralská jasněji se třpýtějí,
Visla, Tatry, Černé hory v jitru se osvícejí.
Tiše Slovan kráčí dále ; mlče k východu se dívá.
Srdce soukromně mu plesá, v Slavsku noci že ubývá.
Francouz horlivě zazpívá, Germán hlukem odpoví,
Slovan mlče pokračuje – naději svou nezjeví.