Jen jedna pravda, jakož krása jedna V rozličné světův skvítá obdobě. Úsměvy Máje, mrazivé sny Ledna Jsou jedna duše v dvojí podobě,
Z bouře i z jasna kyne výhoda A věčně dobrá jest jen příroda! Kdož tajemství však zná, v nichž ona rodí? Kdož v dílnu bezdného nahlédnul světa?
Kdož nebe proniknul kdy větrolodí, Kdož jiskru zná, jež z prachu život plodí, Kdož popel zkoumal, Fénix z nějž vylétá? Vy oči zkřehlých školních trpaslíků,
Vše látky znáte, drápy, lebky, červy, Krájíte srdce, zpytujete nervy, Zkoumáte síly mluvu i kyslíků, Však kdo-li se vás: Co jest život? – táže,
Hle, moudrost vaše na smrt mu ukáže. Soustava, škola! křiklavá to hesla; Věřícím žákům snadno kázati! Však nelze ducha k kostrám vázati,
Když k plavbě v nebe uchopí se vesla, By k zřídlům světla věčného se vznesla. Nedajíť rukami se chytat mraky A marně do mhly vysíláme zraky.
Co za obzorem vězí, neuzříme, Ni pod zemí co na nás čeká, zvíme. Duch touží dál než tam, kam smysly stačí, A vaše nedovedné učení,
Jež božskou peruť do mhly zemské tlačí, Jen šeré zbuzuje v něm tušení O pravdách, v nichž se božská moudrost zračí. Jakž zcela jináč chvíle zápalu
Nás sprošťují otroctví návalu! Ty chvíle blažícího odpoutání, Kde duch se stápí v zřidla zjevení, Perutí zdoben krásných vidění
A věšteckých v snách slaví z mrtvých vstání! Byť se i školy rozpadaly v rumy, Nezajdeť pravda krásy u výkvětu. Nad zbořeništěm papírových světů
Zjevením věštců rodí se svět dumy!
Cookies on Poetry Cove