V pralesích české země
Mnohý dub vykvétá,
Jenž starobylým věkem
Své větve proplétá,
A svědkem zlatých časů
Byv, žalostně se dívá,
Jak věk za věkem hyne
A stálých jak ubývá.
Kdekoli však se tmívá
Domácích lesů noc,
V nich jeden toliko dub
Kouzelnou skryl svou moc.
Tam na táborské stráni
V své hrdé slávě stál
A panoval nad krajem
Co jarý země král.
On hluboko do zemi
Kořenem sahal svým
I větve své rozkládal
Nad krajem umdleným;
On tiché luhy chránil
Před parnem škodlivým,
A sláva se rodila
V stínu jeho svěceným;
Sláva, jenž věčně čistá
V památce nám plyne,
Sláva, jenž žádným věkem
Budoucím nehyne! –
Tu z krajů všech se hnali
Řevniví větrové;
Zatřásly dubem blesky
A rány hromové.
I ze čtyr úhlů země
Zpurný vítr zavál,
Dub slavný, nezrušený
Na české stráni stál!
Hoj! – blesky rozkacené
V něj vztekle zahřměly,
Až v bouřlivém šumění
Se větve zachvěly;
A listí opadalo,
Dub klesna zastonal,
Násilím rozdrcený
Praskotem dokonal. –
Však blaho nám! obživnul! –
Věkami nezašel:
Pod zemí statný kořen
Si průchod vynašel;
Od hory krákonošské
Až k Šumavě sahá
A silou probuzenou
Se pěkně zas zmahá.
Zde onde jarý proutek
Z kořan ssaje šťávu:
Zda však i mladé listí
Novou šeptá slávu?