Viz, kterak osamělý, ubledlý tam sedí, Zsinalým zrakem v mdlý kmit lampy hledí. Přemýšlí o tom, co mu v srdci zňalo, Co duši hnětlo, mysl rozervalo?
Sestárnul při myšlenkách, jiným živ, ne sobě, Nezískal ničeho po dlouhé strasti době, Než otázku – jakž bude asi v hrobě? Kdo jest? co chtěl? však vy ho všichni znáte;
Že pro vás bděl, toho si nevšímáte. Vždyť hřích to jeho, věren přesvědčením Že zůstav svým, nevzdal se poblouzením, Jimiž své duše churavé kojíte,
A že to pravdy jsou, se domýšlíte! V myšlenky službách stoje za sborem Se vyvolenců hnal se světla práporem. Kdež jsou, k nimž nebohý se přidružoval?
Kde sláva jejich? mzda? vítězné věnce? Jen s ousměchem se potká hled snažence, A outrpnost nad blouzněním šílence Nevděčný svět jedinou mzdou podává.
Jinak i jinače se odsluhuje Každému, kdož v něm jiskry probuzuje. Tam jeden z plamenů, slyš, povolává, Tam druhý bídu před světem schovává,
Tam jiný vyhnán po domovu touží A jiný zas se v vazbě k smrti souží! Kde šerý cíl, po němž se tito hnali? Skvělý prý anděl naň je poukázal,
A přísahou se každý z nich zavázal A na ramena svá své kříže vzali A na tuhé se cesty všickni dali A vyšli hledat město zvěstované,
Sídlo blaženství lidstvu prý chystané. Kde jest to sídlo? v záplavách, hle, večerních V moři rubínů ztopený tam svět! Kdož v nebe zřel v nejkrašších zjeveních,
Kdož zřídlem krásy svůj kdy sílil hled, Kdo v ideálů kdy se ztápěl říše, Ten poznenáhle na čarovné výše Pohlížeje, snad pochopí to nevýslovné
Blaženství, jemuž žádné v žití rovné! – Či přízrak to jen? mocí nadvzduchových Hra klamná, co z požárů purpurových K útěše lidstva vystupuje?
Pouhý to klam blouznivcům se zjevuje? I daleko zářící města brány, Jež k sobě táhnou země velikány. Jsou pouhý přelud, pouhý přízrak jen,
Blouznivců marný, svůdný pouze sen? Och, hle, ty brány uzavřeny jsou; V čí rukou chovají se ráje klíče? Marně se sápeš k výši, mladé lvíče!
Kam ani orel nedolítne přede tmou, Jež zrak mu zastře, peruť poláme! Vždyť teprv cesty pravé hledáme. Jeden pod tíží kříže svého padne,
Druhý v snách stoupá – a procitna zchřadne!
Cookies on Poetry Cove