Kdož nesoucítil s smutným ducha rekem,
Jenž klopotil se trudným dlouhým věkem?
Jehož se nohy bídou proplítaly,
Než k cíli želanému se dostaly?
Jak probděl noci, proželel své dny,
Jak před zraky se rozplývaly sny!
Konečně bouře kol se utišila
A v dlouho hledaný se souzvuk slila!
Dost pěkný napotom mu večer nastal,
Ladný a tichý v okresu svých drahém,
A po všem, co kdy zkusil, co kdy zastal,
Po bouřích v přístavu se octnul blahém! –
Však v pozdní večer! – den již ztracený,
A utrpením věk mu zkrácený!
Života květy dávno spadaly,
Mladosti snové navždy odvály.
Loď ovšem došla přístavu – leč jak?
Hle, ztroskotána – pouhý vrak!
Muž prácí zlou unavený,
Svěžesti pružné zbavený,
Viz, pokraj hrobu zašlé zkoumá dny!
Na hlavě řídké šediny,
Z hlubokých šacht to vykopané
Jest stříbro, hoří znamenané.
Onť orlem býval – zlomena mu křídla!
Nemožný více k nebi vzlet,
V nízká si ustlav lidí sídla,
Bolestně hledí v dny své zpět.
Co mdlá tam duše jeho shlídla?
Marnýť ten pozdní poklid – praví –,
Kde i zpomínka mne unaví!
Jsemť zlomené jen obraz třtiny!
Před sebou zřím už hrob jen tmavý,
Za sebou zpustlé zříceniny!