Samoten ve život postavený
Svobodným jsem já poušti rozencem;
Přítel žádný mne nedoprovází,
Žádné dívce nesluji milencem.
Slunce nade mnou jen osvěcuje
Zpustlý kolem svět; – ne však mé hoře;
Životem se vina, neznán hynu,
Jak se vlna tratí v bezdnu moře. –
Umdlený kdy v chladu odpočívám,
Nade mnou list sykomory šumí;
Mnohé zašlé obrazy se vrací,
Mnohé památné zasléchám dumy.
Zvuk za zvukem však se v poušti tratí,
Obraz za obrazem mi odchází;
Jedinký jen ze všech, cit neklamný,
Na daleké poušti mne provází.
Tam, za mlhou, zem se hlučná točí,
Z dálky směšné pozoruji zmatky;
Oči mé však záhy unavené
K tiché poušti vracují se zpátky.
Jak mi volno zde, kde slunce jižné
Plamenným mne ovinuje věncem!
Ve mně svět, a kolem věčnost šírá
Volným poušti zovou mne rozencem!