Šedá k nebi skála strmí,
Nade skálou soumrak vlaje,
Ze soumraku vížka zírá,
Pradávná to stráha kraje.
Když jsou z dálky v divé bouři
S bleskotem se chmury hnaly:
Žalostivé zvonku tóny
S vížky v okol zalétaly.
Když z lehounka tichý večer
V zlaté roucho hory skrýval:
Zbožný hlas té panny skalní
Hlasů tvorce oslavíval.
Pustá nyní vížka stojí,
V ní se zvonky nehoupají;
Vrány jen oblétující
V soumraku tam stonávají.
Ó mé srdce, bolné srdce!
Tys též jindy žalovalo,
Zvukem hlasným, trudojevným
Soumraku jsi ztěžovalo.
Nyní ranou oněmělé
Zpěvu, lásky si nevšímáš! –
Proč, ach! proč, co ony zvonky,
V mrtvém lůžku věčně dřímáš?