Kde ve samotném dolu, vůkol ostíněném,
Kouzelná harfa dřímá v snění zádumčivém:
Až tam zabloudil jinoch; a vidina, hle! jeho
Se v jasné skvěla záři nástroje čarovného.
Dřímajíť harfy struny, i sladké nápěvy,
Až zbuzené zvolencem se k žití vyjeví.
Co s Eolinou zvučnou, vzduch s nimi si zahrává
A k vzdáleným krajům smutně povzbuzení volává.
I mladík spatřiv harfu, k ní s touhou pozírá
A rukou vyvolence vše struny probírá.
Hle! Jak se moře pění, zvuk nad ním kdy zavěje,
Jak blahem šumí háje, kraj milostí se chvěje!
A stíny zpěvců dráhných z snů věčných prociťují,
Poslouchajíce zvuky, jež struny poskytují;
Do hlubokosti země pronikne liboznění,
Nad oblaky se vznáší jinocha vroucí pění;
Pod zemí co je kryto, zvuk jeho neminul,
Nad oblohou co žilo, on k zemi přivinul;
Co dávno smrti dáno, on v život povolal,
Co k zemi připoutáno, on nebesům podal.
Slyš! on o lásce zpívá, a země miluje,
On nesmrtelnost pěje, a smrt obživuje!
Na minulost zpomíná i zpěvce zašlých časů –
Slyš! jak šeptem děkují zvučnému jeho hlasu: