Zříš-li ony květy bílé V skal severních pustém stínu, Jak se dechem třesou nočním, Chladící se v země klínu?
Zříš-li vlnky stříbropěnné, V záři luny an se třpytí, A nad břehem objasněným Severní jak hvězda svítí? –
Slyš, ty květy a ty vlnky Slova tajná si šeptají; Temný jak jich hovor s výše Hory lední poslouchají!
A kde luna břehy líbá, Harfa v blahém dřímá snění, Struny větrem prohýbané V chladném skví se políbení.
Kolmo sněžné strmí hory Obloze ku zamračené, Mezi nimi chovají se Hroby věkům zasvěcené.
Ano, jsouť to ty pahorky Nocí tmavou zastíněné, Pod nimiž se kryjí čela Věčnou slávou ověnčené.
Po náhrobkách větry chladné Soumrační pustinou vlají; V lůnu však té stinné země Vřelé srdce spočívají.
Srdce věštců, srdce zpěvců, Srdce plné lásky citu – Minstrelů, Skaldů i Bardů V podzemním se kryjí bytu.
„Skály, náhrobky vy věčné! Hroby tiché an hlídáte: Proč tak smutně s šedých výší K dalekosti pozíráte?
Větrů jak severních bouře Předivoce vás ovívá, A ta harfa opuštěná V stínu vašem přec zaznívá!
Ó, jen jeden z sladkých zvuků Zbudit by mně bylo přáno, Z tmy ku světlu by procitlo, V noci věčné co chováno;
Po obrazu tom jedinkém Rozčilen můj duch toužívá, I vše snění mého žití Ve vidině té se splývá!“
Takto jinoch. Slova jeho Větry nesly dál a dále, Ozvěna až oněměla Nejzáz na severní skále.
Tichá byla noc. Na dálném Břehu loď se zastavila; S oblohy jen zář severní Proudy světla rozvalila.
Jinoch trnul nad pustinou; Vzdálený je domov jeho, Kraje neznámé mu kynou; Břeh se pění – sníh se bělá,
Obrazy dědinné hynou. Květné nivy, stinné stromy, Žhoucí růže zde nezočí: Stráně lední, pustá lada,
Holé skály vstříc mu kročí. Ale slyš! – za skalinami, Odkud zpurně vír zavívá, Sladkých zvuků tajné lkání
Od hory k hoře zaznívá. „Krajiny nechť jsou i zpustlé, Sever nechť se hrůzně jeví: Takové kde znějí zvuky,
O pustinách mysl neví!“ Těmi slovy mladík vzdychnuv, K dědině vzhled zaslal jeden, Druhý k zjevu kouzelnému,
A se vřelým srdcem kráčel Blíže k tónu slyšanému. Mezi dvěma skalinami, Věčným sněhem přikrytými,
Ouzký průchod v doly vede Stezkami zastíněnými. Pokraj skály nad průchodem Pozorlivý stařec sedí,
Na jinocha bloudícího S výše objasněné hledí. Víť on, jinocha co vábí, Zná mladíka toužebnosti;
Bystrý jeho zrak zasáhne Až do srdce hlubokosti. Dnem a nocí tam obývá, Jakby hlídal zpěvců hroby,
Zasmušile dolů hledí, V mrtvé jakby zíral doby. – „Starče, rci, jaká že dráha V ony blahé vede kraje,
Z nichžto hlas čarovné harfy Sladkým zvukem v dálky vlaje?“ – Oči starcovy se pnuly Na jinošské jaré tváři;
– „Jak?“ – dí – „ty zde pobluzuješ Chladem pod severní září? V zámořské což vlasti lůně Srdce tvé si nehovilo,
Že v seversko pustochladné Toužení tvé zabloudilo? Zde se nerdí růže jarní, Mrtvou zem jen sníh pokrývá;
Zde slavíků nezní lkání, Vír tu hlukem poušť provívá. Vrať se zpět! Kde domov kyne, Květou věnce tvé mladosti!
Domácnost, přátelství, láska Jiné poskytnou blahosti. K žití vrať se uvyklému, K břehu spěj opuštěnému;
Smutnéť je zde přebývání Srdci osamotnělému! Vím, co tebe k harfě vábí, Ducha tvého znám želání;
Důkazem-li však již vůle Vznešeného povolání?“ – „Povolání?“ – vece jinoch – „Povolání strun se tknouti?
Nevím! – Není-li mi dáno – V pustinách chci zahynouti! Za vše vnady a pohodlí Z klidu domova kynoucí
Nedám jeden z těchto zvuků Harfy kouzelné plynoucí Což mně domácnosti blaho? Čin a boj kolují ve mně!
Vznešenost tak mocně vábí! Krása dojímá tak jemně! Dítě byv, za jitra časně Na pahorky jsem spěchával,
Šeptot jihu, šumot listů Blažený jsem poslouchával; A ten jih, ty listy šumné V souzvuku mně zaznívaly,
A vše sladké jejich hlasy V srdci mém se ozývaly: Záře, stříbrné co struny Jasoňovy vše se chvěly;
Háje, svěcených co chrámů Nápěvy mně v jaru zněly. Noc kdy tichá blížila se – Slyš! Tu jemně mi zavlály
Struny harfy nespatřené, Jakby k sobě mne volaly. Tón se nad horami snášel, Vábně údolím zavíval,
City nevyslovitelné Tajně v srdci mém budíval. Dědinu jsem svou opustil, A v ta místa, odkud mořem
Čaromocně zvuky vlály, Osudné mne větry hnaly. Přijmiž mne! Rci, kde je harfa? Kouzelné nechť zvuky její,
Rukou mojí probuzeny, Krajinou dalekou znějí, By ve všedním světském hluku Krajem zavzněly mlhavým,
Tajemným strun rokotáním Srdce k citům budíc pravým.“ I dí stařec k jinochovi: „Tvou co mladost roznítilo,
Co jsi ve snách jen slýchával, Jdi, by se ti zopravdilo! – Dlouhá vede cesta k cíli; Touha neukojitelná
Dráhou umělce provází; Kořist tam však spasitelná! Jdi a zvučné strunky okus, Hraj, co v tobě touha hrála;
Vidina by mysli žhoucí V příbuzných i srdcích zrála! By zas k žití procitnulo, Věkami co pochováno;
Příští by tím vznítilo se, V minulosti co konáno. Pěj! Neboť ty’s povolaným! Kdo již z mládí v touhách žije
Luze neznámých, tomuž se Povolání v srdci kryje Vznešené! – Básnická říše Obrazův se ti otvírá;
Pěj! a nechť se píseň tvoje Světem zchladnulým probírá!“ –
Cookies on Poetry Cove