Na břehu jezerním, za půlnoční strání, Sokol jarý v bujném víru se prohání; A sokol ten jarý, břehem co létává, Z lůna zámořského jitro očekává;
Zbouřená však vlna za vlnou se hází, Aniž mladé jitro se sluncem přichází. Na břehu jezerním, za půlnoční strání, Jinoch toužně čeká vidinu svých přání;
Zpěněných po vlnách za mlhou pozírá, Vzhledy žádostivě do dálky upírá. Mdlé jsou oči jeho co luniny zraky, Čelo zasmušilé jako noční mraky;
V mladistvém však srdci oheň skrytý pálí, Při té hvězdné záři i pod sluncem stálý. Jezero se tiší. Miliony světů V hladině se třpytí leskem skvělých květů.
Mezi nimi luna se co labuť vine, Osamotnělá když mořem nočním plyne. Vy hvězdy ve vlnkách, proč nejste květami? Hladiny jezerní, proč ne lučinami?
I proč ty, měsíčku, jasnou nejsi lodí, Bys jinocha nesl, kam jej touha vodí? Již se temní nebe i vše zemské kraje, Chladný vichr z dálky po jezeru vlaje,
Hvězdy zhasly, žádná cizinci nesvítí, V oku jeho slza jen se ještě třpytí. Jaké se to zpěvy nocí probírají A dechem větérků s vlnkami si hrají?
Na perutích zvonků, v jemném rokotání Zádumčivých strun se vznáší sladké lkání? Jsouť to ony zvuky, jež ve snu slýchával, Po nichž jinoch touhou roznícen vzdychával;
Jeť to znění harfy, jížto mladík hledá, Slyší její zvuky; – ji mu osud nedá? Hoj, jak divě šumí harfa opuštěná! Nezbudilať hlasy ruka zasvěcená;
Smutně stojí tam ve bledém lesku luny, Zpěvec povolaný nesahá jí v struny; Perutím jen větrů nástroj se zachvívá I čarovný nápěv ozvěnou doznívá.
Místo slzí pěvce chladné kapky rosné Ovlažují struny harfy zvukonosné, O níž pověst divná odedávna sluje, Zvukem svým že mrtvé z hrobu vyluzuje;
I vše bezživotné že procitne k žití, Lze-li zasvěcenci zvuk z ní vylouditi. – „Neste mne, ó větry! v čarobystrém běhu „Tam, kde harfa dřímá, k zámořskému břehu!
„Cítím v sobě sílu, struny probírati „Rukou odvážlivou, píseň si zahráti, „Níž by při kouzelném strun obživnul znění „Mrtvý kolem kraj, i obraz mého snění!“
Zašuměly vlnky; jezero se chvěje, Loďka bílá k břehu větrem hnána spěje; Žádný ji nevede, sama se kolíbá, Tam, kde jinoch čeká, plynouc se zahýbá;
On v ni chutě stoupí, a větrům se svěří, K břehu vzdálenému bystrý let zaměří.
Cookies on Poetry Cove