POSLEDNÍ SLAVÍK.

V tmu věčnou skryl se slunce vzhled, Zář hvězdná poslední se chvěla; I luna skončila svůj let, Po luzích vešken zvadnul květ

A temnem v propast země spěla. V noc poslední se halil den, Vše utonula žití zřídla; Z svých břehů moře stoupí ven –

Nad hrobem země žádný sen – Smrt rozkládá svá pustá křídla! Jen jeden slavík – poslední Z operutěnců po všem lese,

Své vzhledy žalné – toužební I hlas rozsílá prosební; Však hrozí smrt, kam let ho nese. Až usedne pak zemdlený

Na pokraj hrobu nekrytého; Tam v spánek věčný, bezsenný Kles’ jinoch neoželený Bez pláče – vzdechu soucitného.

Zsinalý mrtvol slavík zřev, Na známou tvář se žalně díval; – Toť on, z úst jehož plynul zpěv, V němž lidstva tíseň – blaho, hněv

Ohlasem živým se ozýval. Aj, z dávných dob ho slavík znal! Často se básník procházeje Po lesích, tajemný svůj žal

Soumračným stínům zjevoval, Neb mlče blouznil – v houšť se kreje. On světu žil; – jej neznal svět! Osiřeléť on Musy robě,

Poslední z kmene lidstva květ Uvadnuv v zem se vrátil zpět; Spí v otevřeném – zpustlém hrobě. Jen poslední jej opěje

Slavík, v poslední písni těsné; Úmrtní vítr pověje, Slavík se žalem zachvěje A mrtev ve hrob mládce klesne!