Tedy se loučím s tebou, lásko svatá! – Jen jednou srdce zde se zamiluje! – Mně nebes zavřela se brána zlatá A duše má se k zemi obracuje.
An dřímati nepřáno v tvém mi klínu, K snům tajným spěji do šerého stínu Večerních hájů. – Žádnéť tam svitání! Jen z ohně, v mých co vlastních prsou plane,
Se světla, vlaha tamo mně dostane; Zpomnění – mé jediné zabývání! – Samoten stojím v chrámu šíropustém; Jedinká lampa klenutím rozlívá
Nejisté světlo; hrůzojevným šustem Zde onde stín z mrtvé mně doby kývá. Jest-li to přízrak, či se pravda jeví V nástinech nočních? – duše moje neví!
Však zajmuta přeludy podivnými Se ztápí v obraznosti žhavé moře, Tam zapomenouc přestálé již hoře, Baví vlastními výtvory se svými.
Sama jen sobě věčně zůstavena Neznáma světu jest i odcizena! – Samoten stojím! – aj, kdož porozumí, Co znamená samotným v světě státi? –
Na poušti strom v snu nočním kdy zašumí: Viz ptactva sbor jej s hlukem oblétati; I v středu moře samotné ouskalí – Za vlnou vlna k němu, hle, se valí;
Kol luny hvězdy, kolem slunce světy, V pustinách větrem zavanuté květy – Jen na mé stezce společnosti žádné! Samoten stojím! – Co mne provázelo
Jitrem, již za dne zase odcházelo, Jak list po listu s větví opadává, Kdy jeseň sešle první dechy chladné, Až nahý kmen pro větrů hru ostává! –
Však ticho; obraz nade vše milostný Před zraky moje často se stavívá, Jejž blesk čarovný, vřelý, nebeskvostný Jasností nevýslovnou ozářívá.
V pohledu naň se sílím, zašlé blaho Se obnovuje: lásky světlo, vlaho. Ty, již v své samotnosti oplakávám, Se zjevuješ mi; ruku ti podávám;
Kamkoli jdeš, sleduji všady tebe. Vyveď mne z bludů! – kde tys, tam je nebe. Tys poesie zkvětlá z lásky hrobu! Ty mne uvádíš v zlatou žití dobu;
Po boku tvém vystoupiv z tmy vezdejší, Se odebírám v krajiny světlejší.
Cookies on Poetry Cove