Před náma pusté jevilo se moře;
My spolu na tichém jsme břehu stáli –
Noc kolem nás, jen po nebeském dvoře
Svědkové lásky, tiché hvězdy plály.
Tam čekajíce, až nám vzplane zoře,
Jsme osudnými vlnkami jen hráli;
Neboť se jitrem měla přiblížiti
Loď, v níž jsme oba chtěli odplaviti.
„Na šerém ousvitě, hle, člun se bělá,
Zachází noc – tys mojí, věčně mojí!
Buď slibu svědkyní, jitřenko skvělá –
Od tebe svět ni smrt mě nerozdvojí!“ –
Vstoupivší tebe v člun však podezřelá
Zanesla voda – milenec tvůj stojí
Na břehu samoten stíhaje tebe,
Již rozhněvané mu nepřálo nebe!
Marné čekání! Den a noc se mění;
Vždy stejnou píseň zvučí vlny zdmuté,
Žádná nehlásí tvé se přiblížení,
Zhluboka hřmí jen bouře hlasy duté.
Neslýchám úst čarovné liboznění,
Nevídám tváře nezapomenuté;
A ve snách jen kdy zrak můj pobluzuje,
Se obraz tvůj – kmit z ráje – mně zjevuje.
Kde, předměte ty lásky mojí vroucí,
Anděli strážný matné mé mladosti,
Kde tě objímá květů vzduch vanoucí,
By ke mně z blahé zavál dalekosti?
Marnáť má touha! – navždy uhasnoucí
V mlhách umírá hvězda tvé milosti,
A tisícero lamp na nebi skvělých
Jsou pablesky nadějí mně zmrtvělých!