Byl jarní večer, tichý jako mír;
Na západě se slunko blahem rdělo,
Když obnažené líce v chladný vír
Toužebných oceánů potápělo.
Zefyrové křovím zavívali,
Jak Světovidův dech provívá světy;
Jiskřící se vlnky objímaly
A růžové pohrávaly v nich květy.
Od břehu plavců veselé zpívání
Se k dalekosti neslo hladinou,
A z blízké vsi zádumčivé klekání
Se vznášelo večerní krajinou.
Nemožno zde zapříti srdce hnutí;
Horké tekly slze z oka mého –
Z květů zemských, z světla nebeského
Milostné vanulo mně zpomenutí!
Ó, vraťte se, obrazy minulé,
Jenž jste se dávno v mlze již ukryly;
Bolesti hořké, žely zhynulé.
A vy, jenž jste je věrně provodily,
Kanoucí slzy! – obnovenou mocí
Naplňte srdce, jměte mysl mou:
Bych zočil hvězdy mé dětinské noci
A mezi nimi vidu ztracenou!