Pravěký, bujný lidstva květ,
Zkoumaje zjevy života,
Vyvodil, nestálý že svět
Jest marná pouze nicota.
V hlubokých bloudě mrákotách,
Utonul v svodném návalu
A v divých požívání snách
Nepoznal ducha zápalu.
Tu z modrých nebes klenutí
Jasný mu anděl přiletěl
A hnutím skvělých perutí
Se vešken obor rozechvěl.
V milostném jeho úsměvu,
V lehounkém křídel zachvění
Spočíval pramen nápěvů,
Uměny božské zjevení!
A nová zřídla života
Zem chřadnoucí osvěžila
A marná světa nicota
Se mžikem v ráje změnila.
Ba rájem stal se pustý svět,
Perutí zvuků povznešen,
Z prachu se pozdvih’ lidstva květ
Zápalem božským unesen!