Na jezeru, na hlubokém
Labuť žalostně přebývá;
V temnost hledí smutným okem,
Poslední si píseň zpívá.
Žaluje, že šedé mračna
Jarní slunéčko zatáhly;
Žaluje, že chladné větry
Květy milostné poprahly.
Mutně krajinou se snáší
Poslední labutí pění;
Než však měsíc stoupil s háje,
Klesla v hloubku – víc jí není.
Vlny noční, vlny temné,
Proč vy žádný cit nemáte?
V lůně vašem srdce jemné,
Srdce labutí chováte.
U jezera jinoch bloudí,
Hory, doliny probíhá;
V ruce harfu, v srdci bolest,
Žel se krajinou rozlíhá!
A na břehu, dub kde stojí,
Hustý list větrem šumívá,
Tam pod dubem bledá dívka
V stínu libém odpočívá.
Neslzí zavřené oči,
Aniž lkají ústa více;
Měkké vlásky oblétají
Jihem liliové líce.
I tam jinoch v hoři sedá,
V truchlivé strun rokotání,
V duté harfy znění mísí
Žalostivé bědování.
A na hrobě mrtvé dívky
Zoufanlivý on přebývá,
I své žely, věčné žely
K smutným zvukům harfy zpívá!