V dalekostech nedostihlých
Zoře žití mého rdí se,
A nad mořem rozbouřeným
Má neznámá hvězda skví se!
Popřej síly, tvůrce světů,
Abych snes ta muka hrozná,
Až hled odloučenou duši
Mou na tváři její pozná!
Až se jediné té dotknu,
Kteréž nerovná se žádná,
Bez níž mi i nebe pusté,
I pozemnost liduprázdná!
Až jí, co mne rmoutí, zjevím
Pohleděním, tknutím, slovem!
Až dech s dechem v jedno splynou
V lásky moři rubínovém!
V moři, v jehož luzném bezdnu
Jiskra z ní by mne prochvěla,
A nad splynulými by se
Brána země uzavřela!