NÁMĚSÍČNÍK.

U okna jinoch bdě sedí A smutně v tmavou noc hledí, I z hloubky zemské k nebesům pozírá, Kde v chmuře hvězda za hvězdou umírá. –

Povzdechne jinoch nocí temnou: „Opuštěný zde prodlívám; Však touha vábí mne jinam; Ach, kdož tam půjde se mnou?“

I skví se v husté noční mlze Na tváři jeho jasná slze; On v hoři spěchá k lůžku tichému A v náruč klesne spánku těžkému.

Hle, na obloze potrhne se mrak Mdlý, světlem pobluzuje Luny zrak, Bolestně stíhá snící v tichu zem Pokrytou neprozračným závojem;

Tam nad hor temenami spočívá A doly vůkol stříbrem posívá. Pozdvihne jinoch oči své A srdce vře mu citlivé.

„– Co žádáš, nevěsto bledá? Proč pohled tvůj mi spát nedá? Proč každonočně na mne vždy se díváš A city neznané v mé srdce vlíváš?

Proč zesmutnělé oko tvé Vždy na mne míří blesky své?“ A zpět když klesl v lůžka klín, Hle, Luna kročí oknem v síň;

Po stěnách skví se jasný hled Co stříbrný na jilmě květ; A jak jinoch oči odkrývá, Luna milencem ho nazývá,

„– Můj vyvolenče, pojď, Na jasnou střechu ven mne doprovoď, Bez stínu zář kde plane má, V svobodné výši budu tvá!“ –

A tam nad zemí ztemnělou Milenku jinoch líbá svou; A každonočně nevěsta mu kyne, Milence k srdci vine,

Ač srdce její chladné jen A plamen žádný v bledé tváři, Přec vzhlídnouti se v její záři – Jak blahý, tichonoční sen!

Kdy však se zásvit její tratí, I jinoch se na své lůžko vrátí. Však, jednou – milenka mu kyne, On po zdi vzhůru k ní se vine.

An bouře černá, strašlivá Tvář milenčinu zakrývá; Jen blesků oheň roznicuje svět, Však Luny milostný se neskví hled.

On marně vzdychá, marně k obejmutí Rozstírá ruce – kruté procitnutí! – Zasmutněn kráčeje zpět, chybí stop – A v hloubku klesne, v tmavonoční hrob.