Dva hroby znám, dva smutné, tmavé hroby,
V nichž mrtvé blaho moje odpočívá;
U jednom zlatý věk mladistvé doby,
Věk vroucí lásky mé se v druhém skrývá.
Nad nimi denně zář se rozvinuje,
Nad nimi neznámý vykvítá květ;
Co v nich však spočívá, duch oželuje –
Toť ve život mi nevrátí se zpět.
Ó, tam se kouzlo veškeré schovává,
Jenž někdy čelo blahem ověnčilo;
Nad vroucím chladná roste tráva,
Se srdcem sladké snění se zničilo.
Tam mladost, a zde zem mou lásku kryje;
Jen jedna nad hrobami ještě slast,
V níž mladost věčná, láska věrná žije:
Mně procitnulá v zoři kyne vlast!